Zadov je lyžařům dobře známá destinace, ale blízké okolí má co nabídnout i v létě. Nakonec Šumava je krásná ve všech obdobích a je jen na Vás, zda jste připraveni to objevit. Správa NP navíc pro turisty připravila naučnou stezku Churáňov. My jsme se po ní vydali, abychom Vám mohli říci, zda to stojí za to.
Příjezd a parkování
Na místo je jednoznačně nejvýhodnější dorazit autem, do Zadova sice jezdí autobusy, ale přeci jen nechcete být na výšlapu vázáni jejich řídkým rozvrhem, poslední odjíždí do Vimperk v 17:40.
V čem obec zklamala, je dostatek informací, kde máte začít. Nejprve budete autem bloudit po zátáčkách… Víte, Zadov působí jako mnoho soukromých budov určených k pronájmu a pohostinství podél do kopce klikatící se silnice. Obec nepůsobila nijak rušně a na parkovištích kolem spících lanovek nebyla ani noha. Informační cedule byly určeny hlavně lyžařům, nebo se jednalo o mapy v nepoužitelném měřítku. Slibně vypadající „i“ podél cesty se vždy ukázala být zklamáním. Představa, že najde info-centrum, byla vcelku naivní.
Ušetříme Vás tedy zbytečného hledání, kde zaparkovat a vydat se na cestu. Zaparkovali jsme na parkovišti zde 49°4’9.808″N, 13°37’8.945″E. V létě je parkování zdarma, navíc poblíž je jedno pohostinské zařízení, kde byla vcelku nápomocná paní, která nám i ledacos poradila.
Naučná stezka Churáňov
Z mapy je to celkem jasné, vrátíte se kousek po silnici směrem do Zadova a cestu najdete. Mapu jsme někde ztratili, takže jsme celou cestu šli podle značek a ukazatelů. Nejprve jsme prozkoumali budovy lanovky, kde opravdu nic nebylo, pak jsme obešli Churáňovské chalupy, kde byl konečně rozumný ukazatel, a hurá na cestu.
První metry nic moc, kolem je sice les, ale také dráty. Les je ovšem čistý, nikde žádný rámus, ani mnoho turistů. Cestou jsme dohromady potkali maximálně 10 lidí, z nichž polovina nebyli turisté ale do-it-yourself zedníci na svých baráčcích a penzionech.
Podél cesty naleznete různé informační cedule. Vždy Vás potěší, když se můžete dozvědět něco nového, ale musím říci, že z leckteré cedule jsme se nedozvěděli prakticky nic. Výrobci značení asi měli lepší i horší chvilky.
Cesta nás dovedla ke Klostermannově skále, útvaru pojmenovaném po známém spisovateli, v jehož dílech najdete zachycenou dřívější podobu Šumavy. Tehdy byla Šumava ještě poněkud divočejším místem, ale jak říkají odborníci, ani Klostermann nezažil ten správný prales, jaký vlastně najdeme už skoro jen na Boubíně.
Na skálu se dá snadno vylézt, pokud se nebojíte použít ruce i nohy. Nahoře na Vás čeká mírně trouchnivějící lavička, a nulový rozhled. Pocit z dobře vykonaného horolezeckého výkonu však zahřeje, leč na vyprávění to asi nebude.
Budete pokračovat dál směrem ke Starým Hutím. Zde jsme trochu zapochybovali, jestli pes vlčák domorodec má přátelské úmysly, takže jsme se v tranzitní zóně dovybavili pořádnými klacky. Vzájemné odstrašování zafungovalo, přešli jsme kolem konce světa (viz foto) a dorazili až k vyhlídce. Tam se cesta stáčí a vede kolem pár penzionů, turisticky bych to označil za hluché místo. Brzy však následuje návrat zpět do lesa, kde neschází ani různé potoky, bystřiny a mosty přes ně. Co však schází je místy značení. Některé značky sice vypadají spíš jako diverzantská akce jakéhosi vandala, ale patrně se jednalo jen o dočasný stav, na kterém se pracuje. Není však výjimkou, že dorazíte na křižovatku, kde si můžete vybrat ze tří směrů, všechny vypadají stejně příhodně, ale značka žádná. Prohledávání nejbližších úseků každé z cesty neukázalo také nic, nakonec ale zvítězil instinkt – pokud jdete po naučné stezce po jejím směru, odbočujte vždy doleva, když nevíte. Tohle by ještě chtělo zlepšit.
Jako na truc jsme pak dorazili až k „výherci o nejlepší informační ceduli stezky“, jako jediná opravdu řekla, kde jsme, kam se můžeme dostat dál a hlavně kudy tam dorazíme. Ať už zvolíte krátkou nebo dlouhou variantu, cestičky Vás po chvíli vrátí zpět na parkoviště, kde jsme vyšli. Pokud nemáte dost, ještě cestou projdete kolem lanového centra, tak se můžete vydovádět.
Závěr
Celkem nám cesta, pomalým krokem, zabrala asi 4 hodiny, přičemž jsme si schválně cestu prodloužili po červené trase. Zvládnou ji děti i starší lidé, kluzké kořeny však budou vyžadovat místy opatrnost. Stezka vede hezkou nezničenou přírodou a alespoň podle naší zkušenosti se nemusíte bát davů turistů dusajících a povykujících všude kolem. Jako slabší průměr pak hodnotíme značení, obzvlášť výchozí bod, kde zaparkovat by nám býval ulehčil život.
Komentovat »
Odpovědět